ŠUMAVSKÉ TOULÁNÍ
Pro milovníky přírody nabízíme atraktivní trávení volného času s turistickým klubem Silva Gabreta při domově mládeže s výlety po Šumavě.
Program pro školní rok:
• Výlety po Šumavě – program „GABRETA”, seznámení se Šumavou
• Řeka Vydra a kamenné moře Valy, Antýgl
• Čeňkova pila, Srní, Červená u Kašperských Hor – štoly
• Luzenské údolí
• Zhůří na podzim, Dračí skály u Svojší, strašidelná pila pod Valy.
• Dobrá Voda – muzeum holocaustu + historický renovovaný kostel
• Návštěvy lyžařského areálu Zadov a Kašperské Horyl
• Sušice náměstí – předvánoční výzdoba
• Návštěva „Dvě věže“ Javorník + Sedlo u Albrechtic, Strašín – historický kostel a jeskyně
• Obří hrad, můstky na Zadově, jezero u Kýzu
Za Kelty na „Obří hrad“ aneb Mystérium kamenné svatyně
Další akci v rámci programu Gabreta 2018 pořádal Domov mládeže při Střední škole Nerudova v pondělí 4. června 2018. Gabretaje keltský název pro Šumavu, který poprvé zmiňují již řečtí geografové Strabón a Ptolemaios. Jak sám název našeho projektu praví, mnohá naše putování se nesou v duchu hledání dávno ztraceného a polozapomenutého světa starých Keltů, jehož kamenní svědkové k nám promlouvají přes propast času. Máte-li zájem, pojďte s námi, věřím, že nebudete litovat.
Pouhých dvacet kilometrů od Vimperku (autem tam budete dříve, než řeknete „borůvkový koláč“) může zvídavý poutník zavítat do míst, která by prostě neměla uniknout vaší pozornosti. Jestli někde Šumava ještě zůstává Gabretou, tak je to právě tady.
Kousek od Nicova na dně hlubokého údolí leží osada Popelná, nad kterou se strmými srázy zvedá jedna z nejpozoruhodnějších hor celé Šumavy. V mapě ji naleznete pod označením Valy (1010 m. n. m.), ale lidé z okolí jí od pradávna nazývali Obří hrad nebo dokonce Obří zámek. Temeno hory totiž věnčí mohutné kamenné valy vytvářející prostor jakéhosi hradiště. Kdo a proč je vystavěl na těžko přístupném ostrohu daleko od míst dávného lidského osídlenív místech, kde od října do května leží sníh, a která by si snad ani ten nejzavilejší z vyvrhelů lidské společnosti nevybral za své sídlo?
Naši předkové v tom měli poměrně jasno…obři. Moderní badatelé jsou v tomto ohledu poněkud skeptičtí a za stavitele považují Kelty (nebo jejich předchůdce). Hradiště samotné pak vzniklo před cca 2700 lety, což z něj činí jednu z nejstarších staveb na území země české. Jestli se však domníváte, že záhada tím byla vyřešena, namůžete se mýlit více. Napříč 98 sondám archeologové netuší, proč a nač se tu stavělo.
Hradiště bylo vybudováno daleko od všech známých keltských sídlišť a obchodních stezek, takže sotva mohlo sloužit jako opidum nebo refugium, kam by se obyvatelé okolních sídel uchylovali v době nebezpečí. Navíc je opevněno neprakticky, jako by hradby celý prostor spíše vytyčovaly, než bránily. Přihlédneme-li k tomu, že napříč důkladnému archeologickému průzkumu nebyl v celé lokalitě nalezen jediný keramický střep, jediná zvířecí kost jako důkaz, že tu žili, jedli a pili lidé, zdá se, že máme co dočinění s obřadním místem jakéhosi náboženského kultu, s pradávnou svatyní.
Odborníci na paranormální jevy se shodují, že „Obří hrad“ je silným energetickým místem, kde energie tryská ze země v jakémsi mohutném gejzíru prostupujícím celou horou. Kdo prý nepocítí působení této energie na tomto místě, nepozná je nikde.
Při posledním geologickém průzkumu hradiště bylo za použití lokátorů kovu objeveno 13 keltských mincí, 4 numidijské (Numidie byla v antice oblast severní Afriky na území dnešního Tunisu) a jedna mince římská. Cestovní ruch tenkrát ještě neexistoval, takže majitele mincí muselo na místo přilákat něco jiného.
Podle keltských legend bylo na evropském kontinentu místo, kde se scházeli keltští druidové, aby se podělili o své neobyčejné schopnosti. Tomuto místu se říkalo „Gathering“ (Shromaždiště). Jistě důkazů se nedostává a poté, co byly nalezené mince prohlášeny za numismatický podvrh, zdá se, že vaříme z vody, jenže co kdyby. Možná máme za humny místo tak neuvěřitelného duchovního rozměru, vedle kterého samotné Stonehedge bledne závistí. Kdo ví… Někdo by možná řekl, že kámen mlčí. Ó – ten umí být výmluvný. Nevěříte? Zeptejte se našich děcek.
Odhlédneme-li od historických souvislostí, zůstává Obří hrad jednou z nejromantičtějších lokalit celé Šumavy. Mohutná kamenná moře na strmých srázech Valů a protilehlé pyramidy Šafářova vršku vytvářejí hluboký kaňon, ve kterém jako by se zastavil čas. Říká se, že všechno se bojí času a čas se bojí pyramid a ve stínu téhle kamenné šumavské pyramidy to platí docela určitě. Bez nadsázky lze říci, že se před námi otevírá úchvatná scenérie, která nabízí smyslům něco navíc.
Možná vůbec nejlepší je prostě jen tak sedět na dávno rozpadlých hradbách, nyní vlastně jen valech kamenné suti, a hledět do hlubokého údolí u svých nohou. Prales na úbočí můžeme přece docela dobře vnímat jako jeden z posledních zbytků bájného Hercynského pralesa, v jehož korunách přebývá duše samotné Gabrety. Hlas větru v korunách jejích stromů snoubící se s temným hukotem říčky Losenice zaznívajícím odkudsi zdola obsahuje slova, kterým možná mysl porozumět nemůže, ale která jsou docela lehko uchopitelná srdcem. Co je proto třeba udělat? Stačí se jen dívat – dívat se s láskou na věci, které nás obklopují. A to je právě to, o co nám v tom našem putování jde.
Inu, bylo toho opravdu hodně, co dneska stálo za vidění a komu to snad nestačilo, mohl jako bonus prozkoumat strašidelně vyhlížející ruiny legendami opředenépily pod Obřím hradem nebo diskutovat nad názory příznivců Ericha von Dänikena. Podle nich je nedaleká náhorní planina zvaná Jedlinamístem kontaktu s mimozemskou civilizací – tedy jakousi startovací resp. přistávací drahou mimozemských hvězdoletů. O některých z těchto teorií s úsměvem pochybujeme. Co však víme zcela jistě je, že za jasné luny na Jedlině tančí víly a lákají poutníky do svých tenat. Chtěli jsme vyčkat, leč pedagogika zážitku je někdy nemilosrdně a snad i nesmyslně limitována prostými pedagogickými povinnostmi (např. večerkou).
Ono je to vlastně všechno o příbězích, o příbězích, které zažíváme, které si vyprávíme a které v tom našem vyprávění tak nějak ožívají. Potom stačí počkat, až se zhasne, zavřít oči a vlídné krovy Nerudovky či Rafaela se mění v rozložité koruny pralesních velikánů, jejichž podrostem cupitají lehké nožky skřítků, povlávají závoje víl a každé tajemství je vlastně jen příběhem, který zatím nikdo nevypověděl. Zdá se, že to zůstalo na nás.
PS: Veškeré přiložené fotografie byly pořízeny s laskavým souhlasem našich studentů a jejich Rodičů, resp. Zákonných zástupců.
Josef Bernard, vychovatel
Jak si pohladit draka
V úterý 24. dubna 2018 pořádal Domov mládeže při Střední škole Nerudova ve Vimperku první letošní akci v rámci programu Gabreta 2018. Jaro udeřilo s nebývalou silou, sněhy loňské zimy se staly minulostí, takže nám nic nebránilo započít naše letošní putování po zákoutích té zvláštní zamyšlené, zasněné země, která umí člověka přivést k tomu, aby se zamyslel a zasnil sám nad sebou, pozvedl oči a díval se výš. Je vlastně jedno jestli tu zemi zveme Gabretou nebo Šumavou. Obě se rozprostírají stejně kolem nás jako v našich srdcích. Obě mají moc býti domovem nejen pro toho, kdo v jejich laskavé náruči přebývá, ale i pro toho, kdo jen prochází.
Prvním cílem našeho letošního putování se pro tentokráte staly Dračí skály u Svojší, strmící vysoko nad korytem řeky Otavy. Závrať z kroku do prázdna je tu všudypřítomná. Naplní nás obavou, zároveň však omámí smysly a láká, přitahuje jako magnet kousky kovu. Něco z nás se nechá přitáhnout, opustí nás, vznese se a odlétne vstříc svěžím vánkům. Třeba jsme tím něčím my sami, naše vlastní nekonečně svobodná a nespoutatelná podstata. Vzdušné světy nad námi ani zdaleka nepatřím jenom ptačím perutím, ale svobodným lidským duším, které námi vlají nejen do svěžího povětří, ale mnohem, mnohem dál, do tušených světů bez hranic.
V dávno zapomenutých dobách střežili z rozeklaných kamenných bašt Dračích skal svůj svět, draci bájné Gabrety. Ten spolu s nimi pominul a nám zbyla jen rozdrásaná skaliska, otisky spárů vrytých do kamene a zvláštní touha, která tu člověka prostoupí, stojí-li na samé hraně „Dračí terasy“. Nejde snad ani o to, mít křídla a vzlétnout do svěžích vánků, byť právě tato představa stává se zde neuvěřitelně naléhavou. Jsou prostě místa, kde tak nějak cítíme, že nám něco uniká. Namlouváme si, že jsme uchvacováni a přesahováni divukrásnou přírodní scenérií, ale v duchu víme, že „ve hře“ je „něco víc“.
Dobře se tu přemítá o věcech, které mají smysl a kdo nemá čas, aby se alespoň na chvíli posadil, zasnil se a nechal se konejšit tesknou písní řeky zaznívající možná odkudsi zdola, možná však ze světů, které jsou nám odepřeny, přišel sem zbytečně. Řeka vypráví, hovoří, promlouvá k nám, nikoli však mrtvým, dávno zapomenutým jazykem, avšak jazykem, kterému jsme kdysi dávno byli schopni naslouchat a kterému jsme se schopni znovu naučit.
Moudré knihy hovoří o geologickém původu Dračích skal, o vertikálním převýšení nad hladinou řeky Otavy, o flóře a fauně, se kterou se zde vnímavý návštěvník může setkat. O dracích však moudré knihy mlčí nebo je v lepším případě odkazují do světa legend a bájí. Moudré knihy se mýlí. My na Nerudovce o tom víme své. S draky se zde setkáváme pravidelně. Nebojí se nás a my se nebojíme jich. Nechají se i pohladit. Jejich kůže je hrubá, drsná a tvrdá tak že když člověk zavře oči, má pocit, že hladí skálu. Jenom vyfotit se nedají. Snad za to může ten zvláštní záblesk, který se jim objeví v oku pokaždé, když cvakne závěrka fotoaparátu (nebo když vydá podobný zvuk „foťák“ mobilního telefonu).
Dračí skály jsou zkrátka stejně reálné skalní úvary nad řekou Otavou jako místa v srdci. Máme je rádi a rádi se k nim vracíme. Nebylo by to však správné putování, kdybychom nezatoužili pohlédnout na ně z protější strany kaňonu řeky Otavy. Nabízí se hůře přístupné srázy „Paští“ nebo poměrně komfortně přístupná Klostermannova vyhlídka na svazích Sedelského vrchu u Srní. Proč to nepřiznat, někteří z nás mají tak trošku lenošivé nožky, takže jsme se naším „tranzitem“ nechali vyvézt až k hotelu „Vydra“, ze kterého je to na vrchol Sedelského vrchu, co by statný šumavský junák kamenem dohodil.
Na plochém temeni této 926 metrů vysoké hory narazí překvapený návštěvník na umělé jezero vodního rezervoáru elektrárny „Vydra“, jejíž dvě francisovy turbíny spokojeně předou o dobré tři stovky metrů níže na břehu řeky, podle které se to tu všechno jmenuje, ale která sama si své jméno vypůjčila od čilé šelmičky z čeledi lasicovitých, jejíž celoživotní vášní je koupání, rybolov a pojídání tepelně neupravených rybích pochoutek.
Sedelský vrch je jedinou horou, jejíž srázy omývají vody dvou divukrásných šumavských řek. Vydra a Křemelná si pod ním padají do náruče, aby se z jejich lásky zrodila řeka Otava. Z úbočí této po všech stránkách pozoruhodné hory jsou úchvatné výhledy, které se jen tak neokoukají. Jednu z vyhlídek si oblíbil sám spisovatel Karel Klostermann a ona nyní nese na oplátku jeho jméno.
Tady, mezi nebem a zemí, na místě, kde se člověk nemůže rozhodnout, která z oněch dvou substancí je mu blíže, končí naše první letošní putování. Ono vlastně každé naše putování končí až doma na Nerudovce. Domov mládeže by totiž především měl být „domovem“, útočištěm, jakousi předsunutou základnou, ze které může člověk podnikat výpravy někam dopředu nebo se vracet zpátky do základního tábora, kterou je mu vlastní rodina a domov s velkým „D“. Jsme vlastně takovým domovem ne cestě, domovem pro poutníky, kteří k nám jednoho dne přišli a kteří jednoho dne budou muset jít dál…proto k nám to naše putování tak nějak patří.
Bernard Josef (vychovatel)
Gabreta 2017 – Dvě věže
V pondělí 16. října 2017 pořádal domov mládeže při Střední škole Nerudova 267 ve Vimperku první letošní akci v rámci programu Gabreta. Proč až v říjnu? Inu letošní září bylo plačtivé, neveselé, nevlídné a pro putování kamkoli veskrze nevhodné. Vědomi si toho, že jsme letos nabrali jisté zpoždění, zachtělo se nám, podívati se nejprve na všechna ta místa, po kterých se v letošním školním roce hodláme toulat trošičku shora. K tomuto účelu se nejlépe hodí pořádná rozhledna. Abychom toho rozhledu získali co nejvíce, vybrali jsme si rozhledny rovnou dvě. Nad naším první letošním putováním tedy bděly „Dvě věže“. Stejně jako nad druhou částí Tolkienovy ságy Pán prstenů.
První z nich – Klostermannova rozhledna na Javorníku (1066 m. n. m.) byla postavena v roce 1938 a v roce 2003 navýšena na dnešních 39,6 metru. Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 30 metrů a naše nožky musely našlapat úctyhodných 394 schodů (197 nahoru a 197 dolů). Stálo to však za to!
Kruhový rozhled zahrnuje panoráma šumavských velikánů od Kletě přes Libín a Boubín až po část hraničního hřebene Roklanem počínaje a nejvyšší horou Šumavy Velkým Javorem
končeje. Stejně atraktivní je však i pohled do šumavského podhůří a českého vnitrozemí. Šťastnějším z nás se podařilo poměrně přesně lokalizovat místo svého bydliště, ostatní se dožadovali alespoň upřesnění místa, kde leží „ten náš Vimperk“. To, že celkový výhled nezahrnuje „Nerudovku“ bylo kvitováno jako podstatný, leč omluvitelný nedostatek jinak téměř dokonalé rozhledny.
Když už jsme byli na Javorníku, nemohli jsme nenavštívit nejslavnější ze zdejších menhirů „Měsíční kámen“. Západní strana kamene s okem ve tvaru měsíce, díky němuž si menhir patrně vysloužil své jméno, vyzařuje pozitivní energii. Osobně jsem měl o podobných záležitostech jisté pochybnosti, leč ty považuji za překonané. Naše „nabitá“ děcka se totiž okamžitě pustila do takové šiškové bitvy, že jsem málem zapomněl na své pedagogické povinnosti a přidal se také. No dobrá, pár šišek jsem hodil, ale nikoho netrefil…Tak tedy trefil, ale nikomu ani muk, ještě mám pár šišek schovaných a neváhán je použít.
Z určitého pohledu je hora, nesoucí jméno Javorník, gigantickou kamennou keltskou svatyní plnou zbytků různých megalitických staveb, menhirů či podivných skalních útvarů. Někteří za nimi jezdí do Velké či Malé Británie (Bretaň) nebo dokonce až do Irska a uniká jim, že duch velkého keltského národa je stále přítomen v samém srdci bájné Gabrety, kterou mi dnes zveme Šumavou.
Druhá vyhlídková věž, kterou jsme toho dne navštívili, byla rozhledna na Sedle u Albrechtic. Mimochodem – Sedlo (902 m. n. m.) je jedna z nejvýše položených laténských pevností v Čechách a byla založena ve 2. polovině prvního tisíciletí před Kristem právě Kelty.
Vrcholové skalisko vytváří kamennou terasu, za jejíž hranou se otevírá jeden z nejromantičtějších pohledů celé Šumavy. Rozhledna sama je volně přístupná, má dřevěnou osmipatrovou konstrukci s vyhlídkovou plošinou ve výšce 23, 75 metru a nejsnáze přístupná je z parkoviště u penzionu „Pod Sedlem“ A právě tam jsme se dostatečně vyřádili na lanovce dosahující údajně rychlosti až 40 kilometrů za hodinu.
Sedlo u Albrechtic je pověstné mysteriózními západy slunce. Ohnivě žlutý sluneční kotouč se tu často koupe v rudé krvi, která jako by stékala z poraněných nebes na panoráma šumavského hraničního předělu. Onoho pozdního říjnového odpoledne však na nás víla Gabreta podobně barevně podmalovanými scenériemi poněkud šetřila. Asi byla trošičku uražená, že jsme jí letos nechali tak dlouho čekat. Nicméně, každý západ slunce je neopakovatelný právě tím, že se již nebude nikdy opakovat, protože den, který právě pohasíná, již nikdy nevzejde. Zbývá jen pár posledních rudě žhnoucích okamžiků, jen poslední prchavý dojem. Najednou se nemůžeme ubránit pocitu, že nám čas protéká mezi prsty jako písek a snažíme se uchránit v mocném příboji večera byť jen jedno jediné jeho zrnko, poslední prchavý okamžik. Může se to zdát pošetilé, ale možná právě o to v naší uspěchané době jde…zachytit dojem, …protože věci, které nás dojímají, mají moc posunouti nás dopředu, před nás samotné. Říká se tomu transcendence – přesah do nekonečna.
Tak a teď alou zpátky domů na „Nerudovku“. Po západu slunce se v téhle části Šumavy dějí tuze podivné věci. Strach sice vyvolává příjemné mrazení po těle, ale není nad to, mít možnost včas si přetáhnout peřinu přes hlavu.
Za zlatem do říše skalních skřítků
20. června 2017 vyrazili studenti ubytovaní na Domově mládeže Střední školy a Základní školy Nerudova 267 ve Vimperku na další z výletů po Šumavě, pořádaných v rámci akce Gabreta 2016/17. Ono se řekne „vyrazit na výlet“, ale nabídnou dnešní mládeži, na kterou se valí informace a z nich plynoucí možnosti ze všech stran, něco, co by je nadchlo, vzalo za srdíčko nebo alespoň nenudilo, to není jen tak. Naštěstí máme na Nerudovce zaměstnanou jako externí poradkyni vílu Gabretu a ta nám vždycky něco poradí… že prý už jsme dlouho nebyly ve zlatonosném revíru u Kašperských Hor. No tak to tedy honem napravíme.
Země je tu doslova provrtána jako ementál nesčetným množstvím štol, šachet, závrtů a pinek, či jak se všechny ty pozůstatky těžby nazývají. Horníci je dávno opustili a nějaký čas zely prázdnotou, ale brzy si vytvořili vlastní auru tajemství podněcovanou lidskou fantasií a umocňovanou naším strachem z neznáma. Staly se světem skalních skřítků, ztracených pokladů a magických, mysteriózních míst, kde se člověk ocitá na dosah věcí, které ohýbají realitu jako vítr stvoly lučního kvítí.
Taková štola je skvělé víceúčelové výchovné zařízení. Dá se tu prolézat, objevovat, a vůbec zažívat rozličná dobrodružství jako jsou kupříkladu stezky odvahy, strašení kamarádů nebo škádlení netopýrů či jiné jeskynní havěti. V neposlední řadě se můžeme dozvědět, že z kašperskohorského zlata jsou zhotoveny české korunovační klenoty a pokud nás ani to neuspokojí, můžeme se pokusit natěžit si něco zlata přímo pro sebe. Baterky nejsou podmínkou, stačí pár svíček „čajovek“ a každá štola rázem ožije tisíci mihotajícími se stíny, ze kterých vás možná bude trošku mrazit, ale my se bojíme rádi a to mrazení je na tom všem možná to nejlepší. A co že je na to všem výchovného – nic nebo všechno.
Možná, že je na oboustrannou škodu, že ve vztahu student – pedagog, je to vždy pedagog, kdo si „užívá“ adrenalinu až to není zdrávo, zatímco student je o tento výchovný impuls jaksi ošizen. Myslím, že to není spravedlivé, že bychom to měli svým svěřencům také někdy trochu vrátit, totiž vynahradit. Z našich akcí sice neprská adrenalin do všech stran (to si bohužel nemůžeme dovolit), ale běžný všednodenní průměr hravě převyšujeme. Mějme se však na pozoru, neboť je dokázáno, že pravidelný přísun adrenalinu způsobuje závislost.
…A jestli jsme se někdy setkali s těmi skalními skřítky…Inu, leccos jsme tam pod zemí zažili a něco jsme i potkali, ale kdo nebo co to bylo, to není lidská mysl v prchavém okamžiku prolínání se sfér náležitě zaznamenat a vyhodnotit. Útroby země žárlivě střeží svá tajemství a člověk se jim může jen přiblížit, jen zlehýnka se dotknout a pak dlouze přemítat, zda to všechno nebyl jen sen.
Co je to reintrodukce aneb Proč na Srní nemají Červenou Karkulku
Návštěvnická centra (dále jen NC) Národního parku Šumava jsou hitem letošní turistické sezóny. Na internetových stránkách Parku se můžete dočíst, že prezentují původní druhy volně žijících zvířat v jejich přirozeném biotopu, reintrodukované a nebo dříve vyhynulé druhy, přičemž ono podivné slůvko „reintrodukované“je odborným výrazem pro úmyslné vypuštění v zajetí odchovaných jedinců určitého druhu zpět do volné přírody, případně vypuštění jedinců odchycených v přírodě na místo, kde vymizeli. Cílem bývá posílit či zcela obnovit populaci druhu (na určitém místě nebo obecně v přírodě).
Kdo dnes nemyslí reitrodukčně, jako by nebyl a ani my na domově mládeže při SŠ a ZŠ Vimperk jsme nechtěli zůstat pozadu. Navštívili jsme po řadě NC na Srní zasvěcené vlkům a NC na Kvilně věnované zvěři jelenovité. Areál na Srní již sám o sobě stojí za shlédnutí. Masivní vyvýšená lávka se tu klene nad výběhem obývaným vlčí smečkou čítající vlčí pár se čtyřmi loňskými štěňaty – pardon – vlčaty (tři kluci a jedna holka). Pan vlk pochází z plzeňské zoo a paní vlková je rozená bavoračka. Jak vidno, jazyková ani jiné bariéry zde nehrály žádnou roli a Šumava se tak může chlubit svou vlastní vlčí smečkou.
Ono to není jen tak. Jet na návštěvu k vlkům s prázdnýma rukama se prostě nesluší. Ještě by nás pomluvili a to jsme si prostě nemohli dovolit. Originální a ze strany vlků jistě pozitivně vnímaný (s nadšením přijatý) návrh, abychom vlkům přivezli Červenou Karkulku, však narazil na nepochopení ze strany správce NC. Náš návrh, že i Červené Karkulky si zaslouží být reintrodukovány do českého prostředí, nepokládal za úplně nesmyslný, naprosto rezolutně však trval na oddělených výbězích. Slovní spojení „oddělený výběh“ v nás však evokovalo (vyvolávalo) představu oddělených ložnic, což jsme rezolutně odmítali zase my.
Informace o této naší pro-vlčí aktivitě se nějak musela dostat k jelenům na Kvildu, protože ti se k nám, co by býložravci, při naší návštěvě chovali vysloveně přezíravě. Laně se tvářily, jako bychom nebyli a pan jelen dokonce provokativně shodil parohy jen pár dní před naší návštěvou, takže jsme jeho královské výsady mohli obdivovat toliko ve vitríně v NC. I tak to tu ovšem stálo za to. Naučná stezka zde prochází samotným výběhem, nicméně je přísně zakázáno tuto stezku opouštět ani se domáhat kontaktu s jelenem jakýmkoli jiným způsobem, než trpělivým čekáním na jednom ze tří opravdu luxusních pozorovacích přístřešků. Trpělivost prý přináší růže, tak proč by nemohla přinést třeba jeleny.
Ale vážně… Pokud jste ještě žádné z nových NC nenavštívili, o mnohé jste přišli. Jejich součástí jsou energeticky pasivní domy. Na Kvilně využívají energii solární, zatímco na Srní využívají pomocí hlubinných vrtů energii samotné Země. O jelenech a o vlcích se tu dozvíte první poslední, protože zde pracují skvělí a nadšení lidé, kteří se s vámi o své znalosti rádi podělí.
No a ta Červená Karkulka, Inu, to je jen taková hra, nadsázka, která vytváří styčné body. U nás na „Nerudovce“ máme takovou zásadu, že chceme-li, aby děcka – pardon – studenti – hráli tu naši hru, nesmíme, co by pedagogové hrát jen na sebe a podle sebe, ale musíme na oplátku zase umět nebo alespoň chtít hrát tu hru jejich. Jsme-li si blíže, teprve potom můžeme mít vliv jedni na druhé. Občas se mi v tom jejich dětském – pardon – studentském světě líbí víc a nějak se mi nechce do toho našeho dospělácky – pedagogického, přezodpovědného světa vracet, ale neříkejte jim to, aby nám moc nezpychli.
PS : O Karkulku si nedělejte starosti. Bydlí u nás na domově mládeže a je pěkně rozmazlená.
Nu co…Ono se každou chvíli někam jezdí a moc bych se divil, kdyby se někdy brzy
nejelo třeba za vlkama na Srní…
Něco víc a někam dál aneb Post dušičkový symptom (předzvěst)
Pro někoho je listopad neveselou, nevlídnou a nehostinnou končinou. Romantická a zasněná duše však jen těžko odolá nepřeslechnutelnému volání dálek, dálek, které právě na podzim leží mnohem blíž, snad přímo za humny. Šumava, sama o sobě melancholická, stává se zadumanější a naléhavější než kdy dříve. Ten, kdo vyslyší její výzvy a oddá se hořko-sladkému rozjímání, se pod vlivem věcí, které pomíjejí otevírá věcem, které jej přesahují a stává se vnímavějším k odcházení. „Dušičky“ a doba po nich následující přinášejí do života kraje i lidí v něm přebývajících ztišení a zvláštní smutek, nikoli však jako předzvěst tušeného konce, ale tajuplné očekávání. Čekáme něco víc…
Sama země čeká něco víc. Z listoví a trav se život pomalu navrací do kořenů, aby tam jen na malou chvíli posečkal. Na jaře obrazí stromy listy novými a země se zazelená novou travou, ale budou to jiné listy a jiná tráva a jiné květy jí promění v kvetoucí sad. Pan Tolkien říká, že každé jaro v každém háji je vždycky jinak zelené. Proto má smysl navracet se na stejná místa. Nikdy totiž nejsou stejná. Krajina se mění a mění se i studenti přebývající na Domově mládeže při SŠ Nerudova ve Vimperku, kteří jí při svém putování šumavskými zákoutími procházejí. Nikdy se nevracíme stejní na stejné místo. Přicházíme vždy starší, někdy moudřejší a většinou vnímavější.
Letos jsme si nechali šumavské slatě tak říkajíc na poslední chvíli, abychom si je užili v atmosféře a v pohledu, kterým na ně nahlížel slavný český režisér František Vláčil, když právě v okolí Jezerní slatě natáčel některé záběry pro svůj neméně slavný film Markéta Lazarová. Filmy nás na Nerudovce baví a také jsme již leccos povedeného natočili. Jistě, do Markéty Lazarové to má zatím daleko, ale kdo ví, třeba nás právě takové výlety do světů mezi světy posunou někam dál. Tvůrčí činnost ať už filmová, či jakákoli jiná není totiž jen pouhé řemeslo. Do hry zde vstupují také záležitosti srdce a duše. Výchova pak může být toliko láskyplným doprovázením. Jsme-li přizváni a smíme-li vstoupit, našlapujme velmi, ale velmi opatrně. Šlapeme totiž po dětských snech.
Gabreta aneb cesta zpátky k sobě
Historie našeho putování Šumavou se začala psát na konci 80. let minulého století. Tehdy se na Střední škole ve Vimperku sešel kolektiv pedagogů, který nebavilo svěřené studenty jen hlídat, ale kteří chtěli něco navíc. Jednou z mnoha aktivit, které byly tehdy nastartovány, byl i projekt Gabreta, který si kladl za cíl seznámit ubytované studenty s kulturně historickými, přírodními a technickými pamětihodnostmi regionu. Vimperk, který bývá někdy nazýván bránou Šumavy, je vlastně takovým univerzálním východištěm cest, a bylo jen na nás, zda odoláme lákání projít touto branou do světů náhorních planin, kamenných moří, mlhou halených slatí a vřesovišť, která jsou pokrevními sestrami velkých Grimpenských blat, ze kterých se za měsíčních nocí ozývalo vytí psa Baskervilského.
Neodolali jsme a snad ani nešlo odolat, vždyť z Vimperka stačí opravu udělat jen pár kroků a všechny ty tajuplné světy vyvstávají kolem Vás. Od prvé chvíle nesl náš projekt název Gabreta. Gabreta je keltský výraz pro Šumavu, který vystihuje podstatu našeho záměru. Nejde nám pouze o to veškerá ta interesantní místa navštívit a udělat si čárku za účast. Slovy české folkové šansoniérky Evy Henychové nám jde především o to, nahlédnout pod povrch věcí…tam, kde je velké ukryto v malém. Projekt Gabreta, jakkoli obsahuje prvky výchovy estetické a jiných výchov, kterými naplňuje regule výchovy mimoškolní je především o vystoupení ze všech těchto regulí – mimo prostor školy a mimo školní čas. Je pozváním na cestu do světů, které jsou sto mladého člověka oslovit. Je o sdílení zážitků, o putování, jehož jediným a nejvzdálenějším cílem je dojít k sobě samému.
O jedné bezva holce
Březen 2015
Počátkem minulého školního roku se Střední škola a Základní škola, Vimperk zapojila do projektu „Rozvoj technického vzdělávání v Jihočeském kraji, reg.č. CZ.1.07/1.1.00/44.0007“ realizovaného pod hlavičkou Evropského sociálního fondu. Dlouhodobým záměrem projektu je nastartování pozitivních změn v technickém vzdělávání, které povedou ke zvýšení zájmu žáků o studium v technických oborech a k jeho zkvalitnění.
Ono se řekne, ale zkuste přesvědčit současného mladého člověka, že právě „Techné“ je ta pravá a jemu zaslíbená múza, když jsme se navykli pod slovem „technický“ vidět něco neosobního, odtažitého, studeného a chladně kalkulujícího. Chyba lávky, dámy a pánové. Všimněte si, že v prvé řadě oslovuji dámy, neboť argument hlásající, že studium technické školy se pro holky nehodí, považuji za předpotopně předpojatý.
V rámci výše zmiňovaného grantového programu jsme se rozhodli představit našim studentům tu démonizovanou „Techné“ jako skvělou „sexy holku“, se kterou se člověk jen tak nenudí. Školní prostory jsme nechali za zády a vyrazili do terénu za technickými pamětihodnostmi regionu. Ony totiž jak výuka, tak výchova pod širým nebem tak nějak pookřívají a přicházejí na jiné myšlenky, jako by pod vlivem putování získávaly zcela jiný rozměr.
A že jsme toho zatím zbrouzdali. Navštívili jsme spoustu muzeí, malých, větších i docela velkých vodních elektráren a dokonce i elektrárnu vůbec největší – tu v Temelíně. Bloudili jsme podzemním labyrintem grafitových dolů v Českém Krumlově i dolů zlatých v Horách Kašperských. Sestoupili jsme do šachet Sněžných jam a vyšplhali na radiolokační věž na Poledníku. Pátrali jsme po tajemství pecí sklářských i pece smolné a vůbec jsme si to všechno užívali.
Není však všem dnům konec. Spoustu akcí máme připravených i na letošní jaro a až splníme i tu poslední grantovou položku, budeme možná o některých věcech smýšlet jinak. Vlastně bychom jenom chtěli přivádět děti, žáky, či studenty k nahlédnutí krás ukrývajících se uvnitř věcí, k nahlédnutí „Techné“ jako té bezva holky (a proč by vlastně nemohla být z Nerudovky), kvůli které se vyplatí nechat čekat celý zástup holek z masa a krve. A že budou žárlit?…To si pište!
Josef Bernard, vychovatel
Fotogalerie
